Svět,je nádherná kniha,ale ne pro toho,kdo v ní neumí číst.

Září 2006


Yorkšírský terier

12. září 2006 v 16:34 Pejsci

Yorkšírský terier (Jorkšírský terier, Yorkshire Terrier,)

Yorkšírský teriér / Jorkšírský terier je velice veselý i společenský pes. Nádherně se chová ke všem členům rodiny i k jiným domácím zvířatům.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Jorkšírský terier (CZ), Yorkshire Terrier
PŮVOD:
Yorkšírský teriér byl vyšlechtěno na konci 19. století, a to horníky a pracovníky z Uest - Rajdinga (město stojící v Jorkšír -Nottinghemském uhelném revíru). Štěňata Yorkšírského teriéra byla vyšlechtěna v údolí řeky Er a velice se podobají štěňatům Erdelterierů. Předpokládá se, že toto plemeno vzniklo křížením Skai-teriéra s plemenem černě pálených teriérů. Je zajímavé, že proto, aby toto malé plemeno mohli exportovat, museli přistoupit k velmi umělé selekci (pes váží maximálně 1 kg). Plemeno bylo uznáno FCI, AKC, UKC, KCGB, CKC, ANKC.
POPIS:
Yorkšírský teriér je velice kompaktní pes, podobný na dlouhosrstého Toi-teriéra. Výška v kohoutku je 23 cm. Hmotnost do 3,2 kg (někdy i nižší). Hlava je zploštělá, s krátkým čumákem a černým čenichem nosu. Na hlavě je dlouhá srst jasně zlatavé barvy. Zvláště dlouhá srst je na čumáku a okolo uší. Zřetelně jasné je rozdělení barev: na hlavě je pouze zlatavě pálená, na krku a těle tmavá, modravě ocelová. Uši nejsou velké, tvarované do písmene "V", stojaté nebo polo-stojaté. Ocas je pokrytý srstí tmavšího odstínu než na celém těle. Dle standardu srst nesmí padat z boků na podlahu a je pravidelně rozdělena od špičky nosu až ke konečku ocasu do pěšinky. Přiznané je modré zbarvení ocelového odstínu, se zlatavým pálením, u kořene tmavším. Štěňata tohoto plemene se rodí na svět zcela černí.
VÝŠKA:
Ideál 23 cm.
VÁHA:
Do 3,2 kg.
SRST:
Srst vyžaduje pečlivou a důkladnou péči.
CHARAKTER:
Yorkšírský teriér je velice oddán svému majiteli, vyniká pevným zdravím. Je velice veselým i společenským psem. Nádherně se chová nejen ke všem členům rodiny, ale i k jiným domácím zvířatům.
PLEMENO:
FCI III. - Teriéři.
Sekce 1 - Toy teriéři.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
YT


Welsh terier

10. září 2006 v 20:01 Pejsci

Welsh terier (Welsh Terrier)

Klidný, ale statečný pes s veselou a přímou povahou. Zbožňuje hry a zábavu, zvláště ve společnosti dětí.

ANGLICKÝ NÁZEV:
Welsh Terrier
PŮVOD:
Plemeno loveckých psů vyšlechtěné v 60. letech 18. století. ve Velké Británii.
POPIS:
Dlouhou dobu současně existovaly dvě variety. Jedna z Walesu, odvozená od nyní již vymřelého Černo-červeného drsnosrstého teriéra, a druhá získaná v Anglii křížením Erdelteriéra a Foxteriéra (druhá varieta postupně také vymizela). Standard byl přijat v roce 1886. Toto psí plemeno je chováno nejen po celé Evropě, ale také v USA, kde je dokonce populárnější než v zemi svého původu. Silný pes, hranatých tvarů. Poněkud připomíná Erdelteriéra, ovšem v miniaturní podobě, odlišuje se však výraznějším osrstěním. Čenich je dlouhý, mohutné čelisti dodávají hlavě odvážný vzhled. Oči jsou malé, tmavé, mandlového tvaru. Nos je černý. Uši tvaru písmene V jsou vysoko nasazené, jejich konečky jsou překlopené dopředu a přiléhají ke spánkům. Ocas je posazený vysoko. Lehce se přizpůsobuje chovným podmínkám.
VÝŠKA:
Nevelký pes, středního vzrůstu, do 39,5 cm.
VÁHA:
Asi 9 až 9,5 kg.
SRST:
Srst je hrubá, drátovitá, s krátkou a měkkou podsadou. Na čenichu dlouhá, štětinatá srst tvoří knír a vousy. Zbarvení: rezavé s černým pálením. Trimovat je třeba dvakrát ročně, protože stříhání poškozuje strukturu srsti.
CHARAKTER:
Klidný, ale statečný pes s veselou a přímou povahou. Zbožňuje hry a zábavy, zvláště ve společnosti dětí. Miluje a respektuje však pouze svého pána, cizí lidi nesnáší.
PÉČE:
Nezbytností jsou pravidelné procházky ve volné přírodě.
PLEMENO:
FCI III. - Teriéři.
Sekce 1 - Velcí a střední teriéři.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
WT


Japonský bobtail

10. září 2006 v 19:59 Kočičky

Japonský bobtail (Japanese Bobtail)

Japonský bobtail často při sezení zdvihá přední tlapu, což značí dobrou věc, přináší úspěch a štěstí…


PLEMENO:
Jde o plemeno krátkosrstých koček.
PŮVOD:
Stopy předků Japonského bobtailera sahají do dávnověku. Japonský bobtail, známý ve vlasti - domovině - jako Nějaký manekýn - je rozšířený hlavně v Japonsku a dle pověr přináší štěstí a úspěch.
Stará legenda říká, že kočky byly zavezeny na Japonské ostrovy z Číny v roce 999, a vše proběhlo před několika staletími. Mezi nimi byly i krátkoocasé, které se velice rychle množily.
V roce 1968 americká specialistka Elizabetha Freretová vypracovala program pro křížení těchto koček za hranicemi Japonska. Japonský bobtail je v současné době přiznán ve Spojených Státech, ale nikoli ve Velké Británii.
VELIKOST:
středně velké zvíře
HMOTNOST:
2,5-4 kg
SRST:
Srst je středně dlouhá, velice měkká a hedvábná, jednovrstvá, bez hustého základu a bez sklonů k vlnkám a línání. Je kratší na čumáku, uších, tlapách, avšak delší a hustší na celkem krátkém ocase. Zbarvení je libovolné: černé s bílým (harlekýn), rezavé s bílým, želvově tříslový s bílým.
HLAVA:
Hlava zobrazuje rovnoramenný trojúhelník, jeho hrany jemně ohraničují čumák s širokými lícními kostmi.
NOS:
Je delší, široký, lehce se ohýbá dolu nebo níž pod úroveň očí.
UŠI:
Střední, vysoce postavené, držící se vzhůru.
OČI:
Velké, oválné, šikmé a široce posazené, s chytrým (pozorným) výrazem, tak se označují "japonské" oči; jejich barva musí být v souladu se zbarvením srsti.
TĚLO:
Svalnaté, pevné, nevelké a není nízké, ramena nejsou širší než stehna. Záda a bedra jsou mírně vypouklá. Nohy jsou dlouhé, urostlé, avšak nejsou velké, zadní jsou delší než přední, v kloubech jsou ohnuté a přibližují se k předním. Tlapy jsou oválné a velké.
OCAS:
Ocas se drží vzhůru, 2,5-7,5 cm dlouhý, srst ne něm se ježí a vytváří svéráznou (zvláštní) bambuli, ukrývající kosti ocasu.
CHARAKTER:
Zvíře je přítulné, přátelské, mírné, snášenlivé; když sedí, často zdvihá přední tlapu, což značí dobrou věc, přináší úspěch a štěstí (zvláště a hlavně u skvrnitých jedinců).
OSTATNÍ POPIS:
Dovoluje se jakékoliv zbarvení, mimo siamského a habešského.
NEDOSTATKY:
Zploštělá nebo kulatá hlava, chybění obratle na ocase, chybění střapečku na ocase, nepravidelná (nesprávná) postava.
PÉČE:
Nevyžaduje žádnou zvláštní péči.






Žralok bílý (lidožravý)

10. září 2006 v 10:25 Žraloci=)

Žralok bílý (lidožravý)

Tento masožravec se latinsky nazývá Carcharodon carcharias. Své jméno "bílý" získal podle bílého zbarvení břicha. Patří mezi největší mořské predátory. Dosahuje délky 6-8m, přičemž největší ulovený exemplář byla samice, která měřila přes 8 metrů.
Obývá chladné i teplé pobřeží obou Amerik, Číny, Japonska, Austrálie, Koreje, severní a jižní Afriky i Nového Zélandu. Příležitostné se objevuje i kolem ostrovů ve středním Pacifiku a Atlantiku.
Mohutný dravec by vzbuzoval strach sám o sobě, ale díky filmu Čelisti je to mnohem horší. Na rozdíl od elektrického žraloka v tomto snímku napadá lidi jen zřídkakdy. Je spíše možné, že si člověka splete se svou obvyklou kořistí (žralok levhartí, lachtan kalifornský, tučňáci, mladí rypouši sloní…).
Navzdory své pověsti je žralok bílý málo známý, k vidění je jen vzácně. Až nedávno byly objeveny údaje o době páření, věku smrti. Nikdo neví, kolik jedinců vlastně křižuje oceány, avšak jisté je, že jich ubývá.
Latinsky: Carcharodon carcharias
Anglicky: Great white shark
Velikost: 6-8m
Hmotnost: 2 tuny i více
Potrava: ryby, kytovci, ploutvonožci, potápěči :o)) (to je vtípek:o))
Nebezpečí: smrtelné
Stisk jedinců okolo 3m: až 3 tuny na cm2
Zbarvení a lov:
Je zbarven tak, že je ve vodě sotva vidět. Využívá toho k přepadání obětí. Jeho tělo je spíše ztuhlé, oceány brázdí rychlostí okolo 3 km/h. Není tedy nijak uzpůsoben k dlouhému pronásledování.(Dokáže ale vyvinout rychlost i 25 km/h) Jeho specialitou je lov ze zálohy. Většinou útočí z hloubky. Zespoda se vrhne na svou kořist, ale nejprve ji většinou pouze zraní. Poté nechá svůj budoucí oběd vysílit a posbírá si jen bezmocné tělo….
Občas se stane, že se oběti podaří uniknout na břeh. Většinou jsou ale zranění natolik vážná, že nepřežije.





Teplá krev:
Žralok lidožravý a jeho příbuzní -mako nebo liškoun- mají teplou krev. To znamená, že jsou schopni udržovat vyšší tělesnou teplotu, než má okolní voda. Ve svalech mají hustou cévní síť, takže krev vytékající ze svalů ohřívá tu z žaber. Vysoká tělesná teplota též dovoluje svalům vysoký výkon kdykoliv. Díky vyšší teplotě se též urychluje trávení potravy.
Žralok, který spolkl velkou kořist, nemusí další tři měsíce nic žrát. (Jako hadi :o))
Vyskakování:
Tito tvorové dokáží zvednout hlavu nad hladinu dříve, než napadnou kořist. Když chňapne po návnadě, stočí žralok oči dozadu a je vidět pouze bílý povrch. Tím chrání mnohem důležitější přední část oka.

Velké kousnutí:
Čelisti žraloka lidožravého se mohou vysunout dopředu, rypec se vyhrnuje nahoru. Může si díky tomu vyrvat obrovský kus masa. To dělá, aniž by mu hrozilo nebezpečí, že mu útok vrátí. Oči přitom neotáčí do zadu.

žralok velrybí

10. září 2006 v 10:20 Žraloci=)

Žralok velrybí

Žralok velrybí. Největší současný druh paryb. Dodnes o něm moc nevíme.
Austrálie přišla s ekoturistickým modelem, který je úspěšně zaveden v rezervaci na Ningaloo Marine Park. Umožňuje sledovat žraloky velrybí zblízka a přitom jim neublížit.
Žraloka velrybího lze snadno poznat podle obrovské velikosti a dvoubarevného vzoru světlých skvrn a pruhů na tmavé až deset centimetrů tlusté kůži. Na rozdíl od ostatních žraloků má velkou tlamu posazenu zcela vpředu. Na první pohled na něm upoutá pozornost snadno rozeznatelný žraločí profil: vřetenovitě tvarované tělo, dlouhé prsní ploutve, vysoká hřbetní ploutev a velký široký ocas. Má tři nápadné hřebeny probíhající napříč po celém těle. Vyskytuje se v oblastech teplého pásma, kde teplota vody je kolem 27 °C.
HISTORIE
První popsaný žralok obrovský byl uloven v roce 1828 poblíž mysu Dobré naděje. Poměrně malý žralok v délce asi 4,5 m byl nakonzervován a jeho vědecký popis byl publikován v odborném časopise. Dodnes o něm ale moc nevíme. Jak vzácní tito velcí žraloci jsou, svědčí i fakt, že v období od roku 1828 až 1987 je známo pouze 320 pozorování - v průměru dvě ročně. Nejdelší spolehlivě změřený žralok obrovský měřil dvanáct metrů a vážil jedenáct tun.
ROZMNOŽOVÁNÍ
Dosud nikdo nepozoroval páření žraloků velrybích a neexistují o tom žádné fotografické důkazy. Žralok obrovský je vejcoživorodý. Na Tchaj-wanu byla harpunována osmimetrová samice, ve které byly tři stovky embryí v různých stupních vývoje. Jedno mládě přežilo v zajetí téměř pět měsíců. Za tu dobu vyrostlo z délky 58 cm do délky 140 cm. U žraloka velikosti 4,5 m byl pozorován během roku přírůstek v délce 45 cm. Odhadovaný věk dospělosti je v rozmezí 9 - 20 let. Samec je dospělý, když dosáhne délky přibližně osmi metrů. Velrybí žralok se dožívá i 100 let.
OČI
Před prsními ploutvemi a žaberními otvory na okraji, kde tečkovaný tmavý horní povrch přechází ve sněhově bílé břicho, jsou dva zapuštěné otvory po obou stranách hlavy. Ve větších otvorech se nacházejí oči velikosti golfového míčku. O něco menší otvor vzadu za očima a vpředu před žaberními otvory označuje místo dýchací komory. Tento průduch funguje jako první záložní žaberní otvor umožňující nabírání vody a získávání kyslíku, kdy je pak samostatnou tepnou okysličená krev čerpána do oka a mozku.
POZOROVÁNÍ
V osmdesátých letech si jeden australský vědec všiml souvislosti mezi rozmnožováním korálů na útesech v březnu a následným častějším výskytem žraloků obrovských u útesu Ningaloo u západní Austrálie. V rámci série nočních pozorování na Velkém bariérovém útesu v roce 1982 vědci zjistili, že pro více než 130 druhů korálů je běžné, že společně uvolňují do vody vajíčka i spermie za účelem externího oplodnění. Jakmile dosáhnou hladiny, tyto schránky se otevřou a uvolní se z nich vajíčka i spermie. Vodní hladina se pokryje olejovitými růžovými skvrnami. I když k nim dochází v jiném období i v jiném oceánu, skvrny vídané na útesu Ningaloo Reef se zdály být téměř stejné jako ty z Velkého bariérového útesu a výzkum z roku 1984 to potvrdil. Australští vědci tento fenomén zkoumali a zjistili, že na Ningaloo Reef se skutečně simultánně rozmnožují až 102 druhy tvrdých korálů tři až čtyři hodiny po setmění, devět dní po úplňku a během závěrečné fáze přílivu v měsíci březnu.
Nerozmnožují se zde pouze tvrdé korály, ale též červi, hvězdice, měkkýši, ježovky a jiní bezobratlí. Toto přesycení planktonickými larvami koncentrované v jedné oblasti láká mnoho predátorů a nejrůznějších druhů medúz z hlubokých vod kontinentálního šelfu i velká hejna malých ryb, jako jsou ančovičky a mladé makrely z volného oceánu. Ty zase lákají žraloky velrybí, manty atd.
SVĚTOVÁ KONFERENCE V AUSTRÁLII
Na květnové konferenci v australském Perthu se sešlo na osmdesát přednášejících z 23 zemí světa. Odborníci tam prezentovali výsledky své práce týkající se výskytu, migrace a chování žraloka velrybího. Dále tam byli zástupci jednotlivých států, kteří chtěli poznat a převzít z Austrálie dobře zavedený systém na ekoturistiku.
Hlavním posláním konference bylo apelovat na vlády jednotlivých zemí a veřejnost, aby omezily vybíjení žraloků. Účastníci z různých zemí byli seznámeni s ekoturistickým modelem, který je úspěšně zaveden v rezervaci na Ningaloo Marine Park.
SETKÁNÍ SE ŽRALOKEM
Po příletu do vesničky Exmouth (asi Žralok velrybí1200 km severně od Perthu) jsem si kladl otázky, zda vůbec velrybího žraloka uvidím, jak bude veliký. Naplánoval jsem si následující pobyt pečlivě den po dni a pokaždé jsem se na moře vydal s jinou společností.
Organizace výletu má vždy stejný řád. Brzo ráno člověka vyzvedne autobus, který ho dopraví na místo výjezdu lodi. Cestou vás průvodce seznámí s pravidly, která musíte dodržovat při potápění s těmito obry. Nesmíte se dostat do bezprostřední blízkosti, musíte být asi tři metry od hlavy a čtyři metry od ocasu, tak abyste mu nebránili v přirozeném pohybu.
Pozorovací letadlo, které vylétá pravidelně v 10.00 hodin, má za úkol najít velkého žraloka a informovat kapitána lodi o místě výskytu. Žralok se pohybuje blízko hladiny, a tak pilot může nahlásit i přibližnou délku. Lodě se rozdělí podle toho, kolik se podaří žraloků velrybích spatřit. První je zpravidla nejvíce pronásledován a všechny lodě se sjedou na jedno místo.
Platí přesná pravidla. Jen jedna loď může být v takzvané aktivní zóně, musí vyvěsit vlaječku a maximálně deset lidí může být najednou ve vodě. Průvodce, který spatří žraloka, signalizuje kontakt zvednutou ruku. Levá znamená, že žralok je po levé straně, pravá značí pravou stranu. Jestliže rukou začne pohybovat tam a zpátky, signalizuje, že se žralok potápí do větší hloubky a pozorování bude za chvilku ukončeno.
Při šnorchlování se žraloka nesmíte dotknout. Je zakázáno používat scuba techniku, protože bublinky by ho mohly vyplašit, mohl by změnit směr a popřípadě by se mohl potopit do velké hloubky. Je neagresivní. Jde o živočicha, který se živí planktonem, o planktonního živočicha.
KRMENÍ
Když žralok velrybí pasivně plave a nepřijímá potravu, jeho čelisti uvolněně visí a tlama je otevřená asi na 15 - 20 cm. Asi nejzajímavější je vidět, jak se velrybí žralok krmí. Při pasivním způsobu krmení změní kompletně svůj image zepředu. Filtruje vodu a tím nasává velké množství planktonu. Další způsob krmení je takzvaný aktivní. To je v případě, že se u hladiny vyskytuje velké množství ančoviček nebo krillu. Žralok se ve vodě svisle zavěsí, kývá hlavou do stran a zároveň polyká.
OHROŽENÍ
Jediným velkým nebezpečím je, že při setkání s tak obrovským živočichem může dojít k nechtěnému fyzickému kontaktu. Pokud by se nečekaně vyplašil a mávl by zadní ploutví, mohl by potápěče omráčit, popřípadě by mohlo dojít ke kolizi. Největším nebezpečím pro žraloka nejsou šnorchlaři, ale rybáři či kolize s lodí. Při střetu s lodním šroubem byla jednomu žraloku velrybímu amputována hřbetní ploutev, která během jednoho roku dorostla a rána se zcela zahojila.
VYBÍJENÍ
Krutou realitou je zabíjení žraloků kvůli prodeji částí těl. Pár ploutví se v jedné pekingské restauraci nabízel za 20 000 dolarů. Pro prodávajícího je to lákavý finanční přínos, ale kvůli ploutvím se usmrtí žralok. Australští ochránci přírody to pojali jinak. Zavedli ekoturistický program a snaží se, aby žralok velrybí vydělával peníze tím, že s ním můžete šnorchlovat a pozorovat ho. Pro člověka je to obohacení, které přináší peníze i do australského rozpočtu. Představuje to asi 16 milionů AUD ročně.
LOV
Lovení těchto obrů je velmi obtížné. Lovili se v Indii a prostředky jsou velmi drastické. Do tlamy žralokovi vyvrtají díru, uvážou ho na lano a loď plave bok po boku s ním tak dlouho, až se žralok unaví a uhyne. Velké množství žraloků se využívá jen tak, že se jim odříznou ploutve. Žralok klesne na dno, kde zahyne. V Indii do roku 1999 bylo uloveno až 1000 velrybích žraloků během jediné sezony. Na Tchaj-wanu byla stanovena kvóta osmdesát žraloků velrybích ročně pro zásobování čínského trhu. Nezbývá než si přát, aby toto nesmyslné a drastické vybíjení ohrožených živočichů skončilo.

Běluha (Delphinapterus leucas)

10. září 2006 v 10:10 Běluhy

Běluha (Delphinapterus leucas) Běluha

Jejich průměrná délka se pohybuje kolem 4,5 metru, někteří jedinci však mohou dorůst až 6 metrů a váží 1 200 kg. Jsou draví a čelisti mají proto vybaveny ostrými zuby. Nemohou však lovit kořist větší než 3 kg. Charakteristickým znakem, který dal běluze jméno, je její barva, celý živočich je krásně sněhově bílý. Pouze mláďata jsou šedá, svou typickou barvu získávají až ve čtyřech letech. V Severní Americe probíhá jižní hranice rozšíření běluh v Quebecu, v ústí řeky sv. Vavřince. Voda této řeky je slaná mnoho desítek kilometrů do vnitrozemí. Navíc se v této oblasti dostává na povrch studený mořský Labradorský proud, který sebou nese plno živin, okysličená voda je bohatá na plankton. Ten stojí na počátku pestrého a bohatého potravinového řetězce, na jeho konci se objevují velcí masožravci, např. běluhy.
Všichni ozubení kytovci mají kuželovité zuby, nerozlišitelné na špičáky, řezáky apod. Běluha má zuby v mládí také špičaté, v dásni lehce zahnuté, dlouhé asi 58 mm a v průměru měřící 20 mm. V pozdějších letech má však v korunkách lžícovité vyhloubené plošky. Vznikají tím, že běluhy svou oblíbenou potravu - živočichy mořského dna - z písku a bahna vybírají zuby. Vypadá to, jako by se prokousávaly mořským dnem. Proto mají také na špičkách zubů vydatně zesílenou sklovinu. Na vzduchu je běluha stejně jako ostatní kytovci krátkozraká, ve vodě však vidí výborně, i když má překvapivě malé oči - mají jen 35 x 20 mm. Běluha je barvoslepá, má však v sítnici 150 000 tyčinek na 1 mm2. Při rozhlížení na vzduchu chrání oči hustý výměšek, který v silné vrstvě oko zavlaží. V kalné vodě nebo v polární noci je ovšem sebelepší zrak málo platný. Proto má běluha dokonalou echolokaci, která daleko zastiňuje netopýry. Slyší-li člověk zvuk nejvýše o 20 kHz, pak běluha slyší ultrazvuk o 200 kHz. Běluha dovede vydávat zvuky, které se skládají z cvakání (12 - 15 kHz), hvízdání (3,45 - 9 kHz), trylkování (4 kHz), troubení (13 kHz), klapání čelistmi a zpěv (1,28 - 12 kHz). Jako akustické zrcadlo slouží běluhám zvláštní útvar tzv. meloun.
Žijí v malých skupinách, nejčastěji to bývají stádečka složená ze samice a několika mláďat různého věku. Samci žijí zvlášť a k samici se připojují jen v době rozmnožování.

Obrázky běluh

10. září 2006 v 10:09 Běluhy

vodní svět

4. září 2006 v 17:19 Wallpapers
Fotka 2Fotka 3Fotka 4Fotka 7Fotka 11Fotka 10Fotka 14Fotka 32Fotka 39Fotka 56Fotka 52Fotka 59Fotka 63

Fotky kosatek

4. září 2006 v 13:22 Kosatky
Kosatka dravá (Orcinus orca)

Čiči

4. září 2006 v 13:03 Wallpapers



DELFÍN OBECNÝ

4. září 2006 v 12:51 Delfíni
DELFÍN OBECNÝ
Dalším velmi známým druhem je delfín obecný. Je menší než delfín skákavý, dosahuje délky 1,7 až 2,4 metru, hmotnosti kolem stovky kilogramů, někdy až 140. Žije v mořích a oceánech tropického a mírného pásma včetně Středozemního a Černého moře. Na rozdíl od delfína skákavého dává přednost životu na širém moři, někdy zavítá do ústí velkých řek. K nadechnutí se vynořuje po dvou až třech minutách, pod vodou vydrží maximálně osm minut. Je vynikajícím plavcem. Obvyklou rychlost deset kilometrů v hodině dokáže zvýšit až čtyřikrát. Často vyskakuje z vody až do výšky tří metrů a rád dovádí kolem lodí. Ve skupinách bývá až dvacet jedinců, výjimečně stovky a někdy i tisíce. Mládě delfína obecného měří při narození 75 až 100 cm a mateřské mléko saje celých devatenáct měsíců. Samci bývají pohlavně dospělí už ve dvou letech, u samice není výjimkou, že mládě porodí až v deseti letech nebo později. Existuje i delfín brazilský, delfín pruhovaný, delfín drsnozubý, delfín kamerunský, mezi delfíny patří i plískavice šedá, strakatá či běloboká, kulohlavec černý, ale také největší zástupce delfínovitých - kosatka dravá.


Delfín skákavý

4. září 2006 v 12:38 Delfíni
Delfín skákavý
ŘÁD: Kytovci
PODŘÁD: Ozubení
ČELEĎ: Delfínovití
ZÁKLADNÍ ÚDAJE:
- je to SAVEC
Délka až 3,6 m
Hmotnost: 150-200 kg
Potrava: ryby žijící blízko břehů, zvláště sardinky a lososi, také sépie a garnáti
Délka života: až 50 let
Pohlavní dospělost: po dosažení 8 let
Doba páření nemají žádnou určitou dobu, ale většina zvířat se rodí v létě
Počet mláďat: 1
Výskyt: Ve Středozemním moři, u východního pobřeží USA a u severozápadního pobřeží Afriky
Ochrana druhu: Delfíni skákaví, na rozdíl od ostatních druhů delfínů, nejsou ohroženi vyhubením.
ZAJÍMAVOSTI:
Delfíni mohou žrát v hloubce dvou metrů a zůstat pod vodou až 15 minut
Jsou potravou pro žraloky a kosatky dravé
Dorozumívají se zvuky o frekvenci 0,25 kHz až po ultrazvuky v rozsahu 80-220 kHz.
Ve spánku lehají samice na hladinu vody a mají dýchací otvor nad vodou, samci spí přímo pod hladinou a čas od času se reflexivně vynořují, aby se nadechli vzduchu.